Na podkladě zadání Magistrátu hlavního města Prahy a Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti (součást sekretariátu Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky) provedl tým Centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze terénní výzkum ve skryté populaci injekčních uživatelů drog ze zemí bývalého SSSR. Výzkum byl prováděn v období od června 2007 do února 2008 mezi uživateli drog na drogové scéně v Praze. Výsledky nasvědčují významnému zvýšení rizika šíření HIV a dalších nemocí přenosných krví a sexuálním stykem v Praze. Ukazuje se tedy naléhavá potřeba zavedení preventivních, léčebných a dalších intervencí, jež by dokázaly účinně zasáhnout tuto obtížně dostupnou a vysoce rizikovou skupinu uživatelů drog.
Zavádění harm reduction do vězeňského prostředí patří mezi kontroverzní témata. Nicméně jak dokladují výsledky zahraničních výzkumů, může harm reduction ve vězeňském prostředí výrazně přispět k omezení šíření nakažlivých chorob, jako je HIV/AIDS či hepatitida C. Ochrana veřejného zdraví na jedné straně a rovný přístup k prostředkům ochrany proti HIV a hepatitidě C pro vězněné na straně druhé jsou dvěma hlavními argumenty pro úvahy směrem k systémovému zavedení harm reduction do prostředí věznic.
Nedílnou součástí předléčebného poradenství s uživateli návykových látek je práce s motivací klienta. Miller a Rollnick (2002) přistupují k motivaci jako k něčemu, co by se dalo popsat jako stav připravenosti nebo touhy po ní. Tento přístup jim umožňuje s motivací nakládat jako s něčím, co je dynamické, co se mění a co lze tedy i ovlivňovat.
Váhání a rozhodování mezi dvěma či více variantami patří do běžného života každého z nás. Většina z nás stála ve svém životě nejednou před takovýmto rozhodováním a potýkala se s rozporuplnými myšlenkami či pocity. Pro lidi, kteří se ve svém životě potýkají se závislostí, platí toto dvojnásob. Terapeut často bývá hned v úvodních sezeních svědkem vnitřních rozporů, s nimiž klient bojuje. Říká si o pomoc, ale současně bagatelizuje vážnost své situace. Váhá, zda se vydat na cestu, která jej odvede z prostředí drog, přestože z pohledu terapeuta je vhodnost takové volby zcela evidentní.
Nízkoprahová zařízení pro uživatele drog působí v oblasti sekundární a terciární prevence zneužívání návykových látek. Jedná se o zařízení tzv. prvního kontaktu s klientem. Podoba a průběh prvního kontaktu jsou velmi zásadní, protože mohou velmi výrazně ovlivnit vytváření klientova postoje k dalším zařízením v systému péče o uživatele drog. V praxi to znamená, že pokud se klient při své první návštěvě nízkoprahového zařízení setká s nedostatkem respektu či pochopení ze strany personálu, může to být také na dlouhou dobu jeho poslední návštěva v zařízení obdobného typu. Zvyšuje se tak riziko, že klient nebude v kontaktu s žádným zařízením, což může vést k tomu, že se bude při užívání návykových látek chovat rizikově a ohrožovat tak sebe i své okolí. Je proto velmi žádoucí, aby v nízkoprahových zařízeních pracovali zkušení odborníci, kteří jsou vedle znalostí vybaveni i dobrými komunikačními dovednostmi.
Motivační rozhovor je speciální metodou, která se při práci s uživateli návykových látek ukazuje jako metoda velmi účinná. Jedná se o metodu, která je zvlášť vhodná u lidí, jejichž vztah k případné změně lze popsat jako ambivalentní. Motivační rozhovor „…pomáhá lidem poznat svůj existující nebo blížící se problém a něco s ním udělat“ (Miller, Rolnick, 2002). Motivační rozhovor je zaměřen právě na práci s ambivalencí, napomáhá ji překonat a umožňuje tak klientovi učinit první kroky ke změně. Terapeut nepřijímá roli experta, ale ponechává odpovědnost za změnu na klientovi. Motivační rozhovor tedy uplatňuje spíše podporující než donucovací postupy. Cílem je vytvořit ve vztahu s klientem pozitivní atmosféru, která napomůže posílení klientových vnitřních motivačních zdrojů. Výsledná změna je pak způsobena namísto vnějších motivačních faktorů proměnou klientova postoje a jeho rozhodnutí.
Case management jinak také koordinovaná péče má u problémových uživatelů drog, popř. osob závislých svou nezastupitelnou roli. Zejména u klientů dlouhodobě nebo těžce závislých je třeba péči koordinovat a vedle péče zdravotní či léčebné zajistit také péči sociální, popřípadě rehabilitační.
Telefonická intervence realizovaná v rámci provozu nízkoprahových zařízení (dále NZ) – kontaktních center může být doprovodnou službou ve spektru služeb nabízených tímto typem zařízení. Telefonický kontakt je pro volajícího bezpečnou formou kontaktu oproti osobní návštěvě, která pro něho může být v danou chvíli s ohledem na jeho problém ohrožující. Dává volajícímu dostatečný prostor, aby hovořil o svých problémech, a současně mu také umožňuje ovlivnit délku telefonického hovoru. Zásady poskytování telefonického poradenství jsou obdobné jako u linek důvěry, nicméně s ohledem na povahu poradenské linky zde lze vysledovat i jisté odlišnosti.
Poradenství pro uživatele drog, kteří se v souvislosti s užíváním návykových látek dostali do konfliktu se zákonem a kteří jsou zároveň vazebně stíháni, se začalo rozvíjet v reakci na poptávku ze strany klientů. Tito klienti během svého pobytu ve výkonu vazby (dále VV) kontaktují obvykle pracovníky nízkoprahových zařízení (dále NZ). Tato nízkoprahová zařízení ve většině případů fungují jako nestátní neziskové organizace (dále NNO), přičemž řada klientů jejich služeb využívala ještě před svým vzetím do VV. Z výkonu vazby pak tito klienti kontaktují pracovníky s nejrůznějšími potřebami (od prosby o informování jejich blízkých po osobní návštěvu pracovníků NZ ve věznici).
