Oslavované i proklínané halucinogeny

Lidská kultura je neodmyslitelně spojena s halucinogenními látkami. Středoevropský region není výjimkou. Dávno před znalostí procesu kvašení byla na našem území rozšířena znalost účinků různých rostlin a hub obsahujících halucinogenní látky. Není ostatně také divu, vždyť jen lysohlávek se u nás vyskytuje několik desítek druhů.

Nástup alkoholové éry postupně vytlačil halucinogenní látky na okraj zájmu, přičemž významnou roli sehrál vliv křesťanské kultury a jejího odporu a strachu z jiných drog než právě alkoholu.

Je možná proto škoda, že o prastaré halucinogenní součásti naší historie a kultury toho dnes víme relativně málo, a je paradoxem, že autoři jako např. Alois Pokorný zůstali dnešnímu čtenáři spíše neznámí. Přitom právě jeho práce ze 60. let jsou velmi originálním přínosem, a pokud by byly bývaly časopisecky publikovány v anglickém nebo německém jazyce, je pravděpodobné, že dnes patří k citovaným klasikům oboru.

Nové vlny zájmu

Obrovský nárůst zájmu o účinky halucinogenních látek a možnosti jejich využití měl v polovině minulého století téměř celospolečenský charakter. Jistě k tomu přispěla vlna zájmu, kterou po dlouhý čas před tím tyto látky budily v uměleckých kruzích. Avšak až díky modernímu kulturně-antropologickému a historickému výzkumu došlo k renesanci zájmu o tuto nesmírně zajímavou skupinu drog. Psychologie a psychiatrie tento zájem podpořily rozsáhlou výzkumnou vlnou.

Bohužel uvedený proces měl svoji paralelu také v podobě trendu užívání návykových látek v širší populaci. Nárůst obliby některých halucinogenních látek v průběhu 60. let vyvolal protireakci na politické úrovni a souhrou dalších okolností došlo k výraznému útlumu výzkumné činnosti v této oblasti. Dalších téměř 30 let pak halucinogeny čekaly na okraji zájmu, jehož se jim opět dostalo v průběhu 90. let. Současné znovuzrození naštěstí není tak masivní a bombastické jako to předešlé, a tak dává šanci realističtějšímu přístupu k těmto látkám, vycházejícímu nejen z kvalitního výzkumu, ale především schopnosti výsledky takového výzkumu lépe interpretovat a přenášet do praxe.

Naše země patřila svého času v oblasti výzkumu halucinogenních látek ke světové špičce. Výzkumníci jako Hausner, Doležal, Dytrych, Roubíček, Grof a další představovali silnou skupinu a jejich práce v té době snesly srovnání s tím nejlepším, co bylo v oboru publikováno. Je obdivuhodné, že tehdy dokázali velmi nadčasovým způsobem integrovat mezioborový pohled nejen na samotnou akutní intoxikaci, ale také na možná rizika spojená s užíváním těchto drog. Výzkumně se v té době věnovali také složitým otázkám vztahu užívání halucinogenů s uměleckým projevem, prožíváním hodnot atd. Pro českou vědu je velká škoda, že většina těchto prací byla opět publikována především v domácích odborných periodicích, případně jako monografie - např. jedinečné tehdejší publikace Stanislava Grofa a Zdeňka Dytrycha "LSD-25 a jeho využití v klinické praxi", případně populárněji laděné "Experimentální psychózy" Jiřího Roubíčka. Pokud se podíváme na profil tehdejších publikačních výstupů výzkumné práce, je zřejmé, že celá tato tematická oblast převyšovala kvalitou i počtem mnoho tradičních témat psychologie a psychiatrie a myslím dnes představuje doslova hozenou rukavici současné generaci výzkumníků v adiktologii.

Je však stále zřejmější, že aplikace mezioborového přístupu má svá úskalí v šíři záběru a náročnosti propojování poznatků do společného homogenního interpretačního rámce. Přestože se tedy můžeme detailně podívat na epidemiologii, preklinický výzkum, klinický výzkum nebo kriminologické aspekty, přesto se stále učíme, jak všechny tyto poznatky vzájemně propojit a dokázat relevantně posoudit jejich širší význam a dopad.

Co je u nás k sehnání?

Halucinogenní látky se u nás těší trochu zvláštní "pozici na trhu" nelegálních návykových látek. To je dáno více faktory. Jednak jde o látky, z nichž je část možné pořídit volně v přírodě. Mnohé z nich prostě nepotřebují žádné speciální úpravy, jakékoli další chemické látky ani vybavení. Prostě se jen "seberou" a většinou usuší a to je vše. Dalším významným činitelem je specifičnost jejich účinku - tedy charakter akutní intoxikace. Právě v tomto aspektu se značně odlišují od jiných drog. Jsou trochu méně vypočitatelné a subjektivní prožitek může mít i velmi bizarní charakter (např. při různě intenzivních depersonalizačních či derealizačních prožitcích). V neposlední řadě pak svoji roli sehrává také kulturněhistorický kontext.

Na současném černém trhu v naší zemi je zřejmě vedle hub lysohlávek nejvíce dostupné LSD. Zatímco lysohlávky jsou v mnoha případech uvnitř menších skupin distribuovány zdarma, za ostatní halucinogeny se platí. Nicméně stále častěji je možné se u lysohlávek setkat také s obchodováním - zejména ve větších městech a v lokalitách, kde je jejich horší dostupnost. LSD se u nás nejčastěji objevuje napuštěné v malých potištěných papírcích a v podobě tzv. krystalů. Oproti 60. a 70. létům je však obsah samotného LSD výrazně (až několikanásobně) menší a objevují se zde kromě nečistot také jiné, často nebezpečnější látky (ve srovnání se samotným LSD). Tu a tam se pak objevují různé módní vlny kombinující LSD s jinými, především stimulačními, látkami. Většinou však tyto vlny nezískají masovější charakter. Halucinogeny nejsou v kontextu naší masové západní kultury klasickou sociální drogou.

Přestože je možné se setkat se zmíněným kombinováním se stimulačními drogami a výskytem na taneční scéně, nejedná se v tomto smyslu o žádný skutečný comeback stylu 60. let. Stimulační účinek lehce podbarvený mírným halucinogenním účinkem je něco, co prostě splňuje dnešní poptávku v klubovém prostředí a na open-air akcích. Hluboký introspektivní ponor s prakticky úplnou ztrátou volní kontroly, hluboký a silný psychedelický zážitek atd., to vše se dnes stalo spíše minoritním proudem, jakousi "artovou scénou" masové drogové scény. Z perspektivy charakteru těchto intoxikací se není čemu divit - není to klasický konzumentský styl, ba naopak: konzumní přístup může být takovýmto prožitkem i otřesen. Konec konců toto je také jeden z mnoha důvodů, proč byly halucinogenní látky (a v některých případech jsou dodnes) využívány také terapeuticky, a jejich potenciál pro léčbu (nejen) neurotických poruch a onemocnění je veliký.

Nejčastějším způsobem užití je orální cesta - droga je v pevném nebo tekutém stavu spolknuta. Jen velmi výjimečně je možné se setkat s injekční aplikací - především skrze značnou obtížnost získání látky ve formě vhodné pro tuto aplikaci.

V dospělé populaci mají dnes s halucinogenními látkami u nás zkušenost přibližně necelá 3 % osob. U středoškoláků je úroveň celoživotní prevalence (alespoň jedna zkušenost na život) přibližně 5-7 % a opakovanou zkušenost v posledním roce má dnes 1-2 % šestnáctiletých.

Halucinogenní fénix přilétá

Na místě je otázka, co je v budoucnu od této skupiny látek možné čekat. Zkusím se na tuto otázku podívat z různých úhlů. Začněme u pohledu na současnou drogovou scénu a vzorce užívání. Je zřejmé, že halucinogenní látky budou i nadále patřit mezi vyhledávané a oblíbené drogy, nicméně z povahy svého účinku není příliš pravděpodobné, že by došlo k jejich masovému užívání, alespoň ne v čisté formě. Současné trendy naznačují spíše další prohloubení obliby kombinovaného jemně halucinogenního účinku se silnějším stimulačním. Domnívám se, že psychedelický zážitek bude i nadále pro většinu lidí těžko překonatelnou hranicí, za kterou zůstane intoxikace pro velkou část z nich nepříjemná a negativně či nebezpečně vnímaná a prožívaná. Silná potřeba sebekontroly je a nadále i bude jedním z mocných regulačních faktorů na individuální úrovni. Po této stránce tedy v současnosti nic nenaznačuje dramatický zvrat v oblibě těchto látek na černém trhu.

Jiná situace je ale v oblasti legálního využívání halucinogenních drog v léčbě. Mnozí čtenáři zaznamenali, že nedávno získal Stanislav Grof ocenění nadace Vize 97 a jistě mají jeho jméno spojeno s populárními publikacemi vydanými česky v 90. letech, Holotropní vědomí a mnoho dalších. Grof vyvinul nesmírně zajímavou a perspektivní metodu holotropního dýchání na základě svých zkušeností s výzkumem LSD (a dalšími látkami) a jeho využitím v terapeutické praxi. To ale neznamená, že by halucinogeny řekly své poslední slovo.

Možnosti terapeutického využití LSD nebo MDMA (známé jako extáze) jsou velmi široké. Je samozřejmé, že tento náročný a mocný nástroj musí být v rukou pouze zkušených a speciálně cvičených terapeutů, a je také jasné, že nejde o nástroj samospasitelný - musí tvořit součást komplexní terapie. Výzkum nicméně jasně dokládá, že jde o nástroj velmi účinně facilitující terapeutický proces. V mnoha oblastech by u indikovaných případů halucinogeny mohly zefektivnit existující přístupy.

Ukazuje se ale také, že naše dosavadní znalost účinku mnoha halucinogenů byla velmi povrchní a že tyto látky skrývají mnohá překvapení právě v oblasti terapeutického využití. V tomto směru výzkumy s ibogainem např. ukázaly jeho pozoruhodný anticravingový účinek u osob závislých na alkoholu a odkryly další netušené rozměry léčebného využití této látky v terapii závislostí. Je velmi pravděpodobné, že ibogain nás ještě může velmi příjemně překvapit, stejně jako mnoho dalších doposud málo poznaných látek. Možná je to proces paralelní s tím, kdy medicína znovu začala objevovat podceňované účinky přírodních látek, a osobně se domnívám, že možná budeme v blízkém budoucnu svědky dalšího znovuzrození "halucinogenního fénixe" a začneme se racionálně zabývat tím, kde a jak mohou tyto látky obohatit naše současné léčebné strategie, a možná tím i nalezneme a lépe pochopíme způsob, jak omezit/minimalizovat ty způsoby jejich užívání, které jsou rizikové. ??

***
/ o autorovi
Michal Miovský (1975)

Psycholog a psychoterapeut. Vedoucí centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK v Praze.

Literatura

- Adiktologie 2/2005 (monotematické číslo časopisu věnované halucinogenním látkám)

- Grof, S., Dytrych, Z. (1965). LSD-25 a jeho využití v klinické praxi. VÚPs, Zprávy 2. Praha.

- Roubíček, J. (1961). Experimentální psychózy. Praha. - Grof, S. (1993). Holotropní vědomí. Praha.