Léčba a následná péče

01.03.2006

Terapeutické komunity pro uživatele drog

Zveřejnil: PhDr. Josef Radimecký Ph.D., MSc. | Poslední úprava: 01.03.2006

Vedle psychiatrických léčeben, které nabízejí uživatelům návykových látek možnost léčby, nabízejí podobné služby v méně formalizované a v poněkud pestřejší a strukturovanější formě i terapeutické komunity, kterých v současnosti pracuje na území České republiky 15.

Současný model terapeutických komunit definuje De Leon (1995; 2000) jako program residenční léčby [pro uživatele návykových látek] účelně využívající skupinu vrstevníků k facilitaci sociální a psychosociální změny v chování jednotlivce. Všechny aktivity jsou tudíž uzpůsobeny tak, aby přispívaly k dosahování terapeutických a výchovných změn v chování jednotlivce, přičemž všichni zúčastnění jsou mediátory těchto změn. Hlavním cílem komunit je podpořit osobní růst klientů (Světová federace terapeutických komunit 1982), aby se naučili žít bez užívání drog. K tomu je nejvíce využíváno sociální učení ve skupině vrstevníků za pomoci terapeutického týmu.

Současné terapeutické komunity v Evropě (Evropská federace terapeutických komunit)obvykle pracují jako residenční programy léčby pro uživatele drog (Page 1983) a vycházejí ze dvou předcházejících konceptů. Prvním je „komunita jako metoda“ (Lloyd a O’Callahan 1995), druhým je původní model „svépomocných terapeutických komunit pro uživatele drog“, jež vznikaly v USA po roce 1958. První model staví na průkopnické práci Maxwella Jonese a jeho kolegů z nemocnice v Belmontu v letech 1947-1959. Ti se snažili nahradit dosavadní dominanci zdravotnického personálu v psychiatrických odděleních vybudováním demokratického systému (odtud pojem demokratické TK) prostřednictvím zavedení spolurozhodování pacientů. Jones definoval základní principy terapeutické komunity – k nimž patří zejména spolurozhodování pacientů o chodu komunity a obousměrná komunikace mezi pacientem a personálem (Jones 1953), jež jsou obecně, i když v různých modifikacích akceptovány i v současných terapeutických komunitách pro uživatele drog.

Sám Jones (1979) nazývá jím vytvořený typ komunit jako „staré“, zatímco „nové“ (nebo též hierarchické) jsou podle něj residenční „terapeutické komunity pro uživatele drog“ jako byl Synanon (první svépomocná komunita vybudovaná ex-userem Dederichem v roce 1958 v USA) a jeho pozdější modifikace. Americké svépomocné komunity využívaly skupinu vrstevníků pro řešení problémů svých residentů zpravidla bez účasti profesionálů. Jejich filosofie vycházela ze základních principů Anonymních alkoholiků (Anonymní alkoholici 1989), kteří vnímají závislost jako nemoc vůči níž je jedinec bezmocný a jediným řešením je absolvovat 12 kroků pro spirituální probuzení a nabytí víry ve „vyšší moc“, jež mu může pomoci. Tyto komunity používaly tzv. Minnesotský model (tj. model závislosti jako nemoci), který vnímá jednotlivce jako nemocného (tj. bezmocného) v permanentním stadiu úzdravy (Cook 1988) a je založen na abstinenci od drog. Tento přístup je podroben odborné kritice řady autorů (např. Smith a kol. 1985).

První terapeutické komunity pro uživatele drog se v Evropě objevily zhruba v 70. letech 20. století (Kooyman 1993). Od té doby se jejich evropské modifikace posunuly směrem od modelu závislosti jako nemoci k více holistickému (komplexnímu někdy též bio-psycho-socio-spirituálnímu) přístupu. Zdá se, že se adaptovaly na zvýšené požadavky na profesionalitu, vzdělávání a výzkum v oblasti léčby uživatelů drog, což dokumentovala řada autorů. Např. Hesta (1984) na příkladech zavádění nových terapeutických metod (např. psychodrama, bonding terapie) a na důrazu, který byl kladen na potřebu zapojovat rodinné příslušníky do léčby uživatelů drog. Wallace (1992) referuje o zavedení bio-psycho-sociálního přístupu, který komunitám dovolil uplatňovat biologicky, psychologicky a sociálně-environmentálně založené intervence. Broekaert a kol. (1999) píše o posunu od původně konfrontačního přístupu terapeutických komunit k více terapeutickému, tj. založenému na dialogu mezi residenty a personálem. Názor o významném posunu v léčbě závislého chování v terapeutických komunitách podporuje i Roldan (2001), který zdůrazňuje potřebu pomoci drogově závislým uvědomit si prostřednictvím práce s přenosy a protipřenosy ve skupinové terapii jejich potřeby v interpersonální oblasti.

V České republice začaly být terapeutické komunity budovány po změně společenského řádu po roce 1990 (Nevšímal 2004). Nejčastěji jsou umístěny v menších obcích, daleko od měst, kde je možné si snadno obstarat drogy. Mohou vypadat jako ta na obrázku, jejich adresy a informace o některých z nich naleznete zde, případně v "mapě pomoci". Ale oficiálního uznání jako legitimní léčebné modality pro uživatele návykových látek se jim dostalo až v roce 2005 po schválení zákona č. 357/05 Sb. o ochraně před škodami působenými alkoholem, tabákovými výrobky a dalšími návykovými látkami. V něm jsou terapeutické komunity poprvé v historii definovány jako služba zdravotní péče. V české republice v současnosti působí 15 zařízení tohoto typu, jejichž programy léčby a resocializace ročně projde více než 500 uživatelů drog, z nichž významná část se ke svému předešlému životnímu stylu spojenému s problémovým užíváním drog již nevrací. Nejvýznamnějšími rozdíly mezi psychiatrickou léčebnou v níž se uživatelé návykových látek rovněž snaží naučit žít bez škodlivého užívání vědomí měnících látek a terapeutickou komunitou jsou asi tyto:

- personál v terapeutické komunitě nenosí bílé pláště,
- pobyt v komunitě trvá od 6 do zhruba 12 měsíců (to se v každém zařízení trochu liší),
- klienti se v terapeutické komunitě aktivně podílejí na zajištění chodu domu (od úklidu, přes vaření, praní, žehlení, přípravu programu, hlasování o něm apod.),
- klienti v terapeutické komunitě rozhodují o postupu jiných residentů do dalších fází léčby spolu s personálem,
- programy terapeutických komunit kladou na klienty velké nároky po fyzické i psychické stránce (pracovní terapie, skupinová a individuální terapie, zátěžové aktivity, zájmové aktivity apod.),
- komunity sestávají zpravidla ze skupin do 15 klientů, snahou je, aby prostředí a skupina co nejvíce připomínaly větší „rodinu“, kde si lidé – klienti i personál - navzájem věří, pomáhají si a podporují se,
- personál si s klienty zpravidla tyká (pokud s tím ovšem klienti souhlasí).

Prameny:
Anonymní alkoholici (1989) Anonymní alkoholici: Příběh o tom, jak se tisíce mužů a žen vyléčilo z alkoholismu, český překlad, Alcoholics Anonymus World Services, Inc. New York City.
Broekaert, E., Van der Straten, G., Kooyman, M. (1999). The therapeutic community for ex-addicts: A View from Europe. Therapeutic Communities, 20(4), p.255-265.
Casriel, D. (1963) So Fair a House: The Story of Synanon, Prentice Hall Inc., Englewood Cliffs, New York.
Cook C.C.H, (1988). The Minnesota Model in the Management of Drug and Alcohol Dependency: miracle, method or myth? Part 1. The Philosophy and the Programme. British Journal of Addiction. 83, 625-634.
De Leon, G. (1995). Residential therapeutic communities in the mainstream: Diversity and issues. Journal of Psychoactive Drugs, 27(1) p.3-15.
De Leon, G. (2000). The Therapeutic Community, Theory, Model and Method. New York, Springer Publishing.
Hesta, H. (1984). The third generation of concept therapeutic communities: A change of the concept from self-help to more professionalism. Proceedings of the First European Conference on Milieu Therapy. Katrineholm, Sweden: Vallmotorp Foundation.
Jones, M. (1953) The Therapeutic Community: A new Treatment Method in Psychiatry, Basic Books, New York.
Jones, M. (1979) Therapeutic communities: old and new, American Journal of Drug and Alcohol Abuse, 6/2, str. 137-149.
Kooyman, M (1993) The Therapeutic community for addicts: Intimacy, parents involvement and treatment success, Swets en Zeitlinger, Amsterdam.
Lloyd, C. a O’Callaghan, F. (1999). Hierarchical therapeutic communities: The jewel in the crown or the poor relation among treatment approaches to chronic addiction? Therapeutic Communities, 20 (4), p.266-279.
Nevšímal, P. Ed. (2004) Terapeutická komunita pro drogově závislé I. – Vznik a vývoj, Středočeský kraj a Magdaléna, o.p.s., str. 192-196.
Page, R.C. (1983). Social change in a therapeutic community. The International Journal of the Addictions, p.769-776.
Roldan, G. (2001). Treatment of drug addicts by a professional staff team using a therapeutic community and group psychotherapy. Therapeutic Communities, 22(1), p.29-40.
Simpson, D., Joe, G., Rowan-Szal, G., Greener, J. (1997). Drug Abuse Process Components that Improve Retention. Journal of Substance Abuse Treatment, 4(6), p.567-572.
Smith, D.E., Milkman, H.B., Sunderwirth, S.G. (1985). Addictive Disease: Concept and Controversy. In: Frye, R.H. (1986).
Wallace, B. (1992). The Chemically Dependent: Phases of Treatment and Recovery. New York, Brunner/Mazel Publishers.


Nahoru
Terapeutické komunity pro uživatele drog Ilustrační foto

  • Sdílet článek
  • Sdílet