Léčba a následná péče

26.09.2013

Vztah v adiktologickém poradenství

Zveřejnil: PhDr. Petra Vondráčková Ph.D. | Poslední úprava: 26.09.2013

Poradenství se odehrává ve vztahu mezi klientem a terapeutem. Stejně jako v terapeutickém vztahu lze i v poradenském vztahu definovat tři základní komponenty: pracovní vztah, přenosový a protipřenosový vztah a reálný vztah. Tyto komponenty se mohou vyskytovat současně ale i vedle sebe (Gelso & Carter, 1994).

Pracovní vztah

Pracovní vztah neboli pracovní alianci lze definovat jako kontrakt či zakázku mezi adiktologem a klientem, ve které je stanovena oblast, cíl spolupráce a podmínky, za jakých bude poradenský proces probíhat (Nuttal, 2002; Úlelha, 2009). Podmínkou dobrého pracovního vztahu je jasná zakázka (Úlehla, 2009).  Bordin (1979) vymezuje tři základní komponenty pracovní aliance: cíl, úkol a pouto. Podle něj se musí nejdříve terapeut s klientem dohodnout na cíli jejich společné práce i na tom, co oba pro dosažení stanoveného cíle udělají. Zároveň by se mezi nimi mělo vytvořit určité pouto, vztah, který umožní a podpoří uplatnění dvou předešlých komponent. Formování zakázky má často dynamický charakter. V nízkoprahových adiktologických službách se stává, že klient nepřijde s jasně formulovanou zakázkou a terapeut na ni usuzuje z vět a slov, které klient použije v  rozhovoru. Cílem adiktologa je v tomto případě pojmenovat charakter zakázky a pracovat s klientem dále na jejím rozvinutí a vyjasnění. Důležité také je uvést zakázku do možností a mezí poskytované adiktologické služby (Úlehla, 2009).

Přenosový a protipřenosový vztah

Přenosový vztah lze definovat jako přesunutí emocionálního postoje z předešlých vztahů k blízkým lidem na odborníka (Clarkson, 2009). V adiktologickém poradenství na rozdíl od psychoterapie není díky omezeným časovým možnostem prostor pro jeho zpracování. Důležité však je, aby si ho byl adiktolog vědom a podle něj případně upravil svůj přístup ke klientovi.

Poněkud více může adiktolog vytěžit z protipřenosového vztahu, který je definován jako terapeutovy reakce na klienta, které vznikají v důsledku klientova vlivu na terapeutovo nevědomí. Lze rozlišit dvě základní formy: proaktivní a reaktivní protipřenos. Proaktivní protipřenos zahrnuje pocity, fantazie a tělesné zážitky vstupující do poradenského procesu primárně jako důsledek terapeutových nevyřešených událostí, což může zahrnovat například odborníkovu nepříjemnou zkušenost s tématem, se kterým klient přichází, která může negativně ovlivňovat jeho intervence (Clarkson & Nuttal, 2000). Adiktologičtí klienti jsou obecně považování za komplikovanou klientelu díky časté komorbiditě s poruchami osobnosti především hraničního a narcistického typu, které se mimo jiné projevují v jejich konfliktním chování vůči profesionálům, častými relapsy a poměrně špatnými léčebnými výsledky. Tyto všechny skutečnosti se pak mohou projevit v celé řadě negativních postojů na vědomé a nevědomé úrovni vůči tomuto typu klientů, (Imhof, 1991; Yerks, 2012). Reaktivní protipřenos je definován jako pocity, fantazie a tělesné zážitky, které jsou vyvolány, evokovány samotným klientem a skutečnostmi, které přináší do poradenského procesu (Clarkson, 2009). Adiktolog pracující s těmito typy klientů může v rámci kontaktu s nimi prožívat celou škálu negativních pocitů od vzteku, beznaděje, přetížení nebo nudy (Imhof, 1991; Yerks, 2012).

Reálný vztah

Reálný vztah lze vymezit jako autentický a realistický vztah mezi klientem a terapeutem (Duquette, 2010). Rogers (1998) definuje tři základní proměnné na straně terapeuta, aby mohl tento vztah proběhnout: autenticita, akceptace e a empatie.

Autentický terapeut je v každém okamžiku jednání sám sebou a jeho projev a komunikace odpovídají jeho momentálnímu prožívání a myšlení. V této souvislosti je důležité uvést, že terapeut má být autentický ale pouze do té míry, dokud jeho autentičnost neomezuje blaho samotného klienta (Sommers-Flanagan & Sommers-Flanagan, 2003). Akceptace je vymezena jako bezpodmínečné přijetí klienta bez ohledu na jeho chování, myšlení a cítění. Akceptace znamená spíše nehodnocení než kritické souhlasení se vším, co klient udělá. Potřeba akceptace je základní vztahová potřeba, která je v popředí u většiny adiktologických klientů, protože díky svému chování často zažili odsuzování druhých lidí. Empatický terapeut by měl porozumět, uvědomit si, být citlivý a zprostředkovaně prožít pocity, myšlenky a zkušenosti klienta. V této souvislosti by si měli profesionálové dát pozor na projekci vlastních pocitů myšlenek a prožívání do prožívání klienta (Vymětal & Rezková, 2001).

Použitá literatura

Clarkson, P. (2009). The therapeutic relationship. London: Whurr Publishers.

Clarkson, P. & Nuttall, J. (2000). Working with countertransference. Psychodynamic Counselling, 6, 359-379.

Duquette, P. (2010). Reality Matters: Attachment, the Real Relationship, and Change in Psychotherapy. American journal of psychotherapy, 64(2), 127-51.

Gelso, C. J., & Carter, J. A. (1994). Components of the psychotherapy relationship: Their interaction and unfolding during treatment. Journal of Counseling Psychology, 41, 296-306.

Imhof, J. (1991). Countertransference issues in alcoholism and drug addiction. Psychiatric Annals, 21(5), 292-306.

Nuttall, J. (2002). Modes of therapeutic relationship in brief dynamic therapy – a case study. Psychodynamic Practice, 8(4), 505–523.

Rogers, C. (1998). Způsob bytí. Praha: Portál.

Sommers-Flanagan, J., & Sommers-Flanagan, R. (2003). Clinical interviewing. New Jersey: Wiley & Sons.

Úlehla, I. (2009). Umění pomáhat. Praha: Slon.

Vymětal, J., & Rezková, V. (2001). Rogerovský přístup k dospělým a dětem. Praha: Portál.

Yerks, S. (2012). Countertransference Knowledge and Substance Abuse Treatment. Master of Social Work Clinical Research Papers. Paper 106.

 

 

 


Nahoru
*/ ?> Vztah v adiktologickém poradenství Ilustrační foto

  • Sdílet článek
  • Sdílet