V tomto sdělení z praxe je s využitím zkušeností z našeho pracoviště a z 11 dalších pracovišť z České republiky diskutována otázka podoby psychosociální podpory(PSP) v substituční léčbě – jaké postupy používáme, co se osvědčuje, jak nahlížíme na začlenění psychosociální podpory do substituční léčby, jaké rozdíly jsou mezi různými pracovišti a jak vnímají ideální podobu psychosociální intervence. Výsledky byly získány písemnou anketou, kritériem pro výběr respondentů byla specializace na substituční léčbu. Sdělení bylo doplněno zkušenostmi z vlastního pracoviště. Ukazuje se, že neexistuje jeden univerzální model, jak PSP provádět, ačkoli mezi dotázanými pracovišti existuje shoda na definování podstatných znaků ideální PSP, což jsou nutnost individuální péče, jasná pravidla a psychoterapii. Téměř všechna pracoviště PSP provádí, má spíše skupinovou formu a spíše určenou frekvenci.
BACKGROUND: Metaanalýza Výročních zpráv o stavu ve věcech drog v členských zemích EU, Bulharsku, Rumunsku a Norsku mezi roky 1996 a 2005 ukázala, že se obraz drog v evropských médiích výrazně liší v nových členských zemích a v zemích EU 15. CÍLE: Ověřit hypotézu o klesajícím podílu kriminálních aspektů drogové problematiky v mediálních sděleních, který je typický pro země EU 15 v 90. letech a pro nové členské země po roce 2000. METODY: Kvantitativní obsahová analýza mediálních sdělení. SOUBOR: Články, které se věnují drogové problematice ve sledovaném období v MF DNES (Česká republika jako zástupce nové členské země) a v The Times (Velká Británie jako zástupce EU 15). VÝSLEDKY: Hypotéza o klesajícím podílu kriminálních aspektů v mediálním obraze drogové problematiky byla potvrzena. ZÁVĚRY: Mediální obraz drog se vyvíjí díky působení nestátních a neziskových organizací v této oblasti. Tento poznatek je v souladu s představenými koncepty sociologie zpravodajství.
Bezdomovství ovlivňuje širokou škálu aspektů života všech, kteří ho zakusí. Taková situace má pravděpodobně stejně nepříznivý dopad na duševní zdraví jedince jako další stresující aspekty s bezdomovstvím spojované. Jedním z nich jsou závislosti. V zahraničí byly provedeny výzkumy týkající se souvislostí mezi problémy s alkoholem a bezdomovstvím. Uvedené kazuistiky ukazují, že závislost v některých případech determinuje bezdomovství a v některých naopak bezdomovství determinuje závislost.
Takiwasi (Centrum pro léčbu drogově závislých a výzkum tradiční medicíny) vzniklo v roce 1992 v peruánském městečku Tarapoto jako pilotní projekt zaměřený na výzkum tradiční amazonské medicíny. Pod vedením francouzského lékaře Jacquese Mabita a peruánského psychologa Jaime Torrese, ředitele centra, zde léčí osoby závislé na psychoaktivních látkách pomocí kombinace moderní medicíny a psychoterapie se znalostmi a tradičními technikami peruánských šamanů včetně užívání halucinogenní liány ayahuasky. Tento způsob léčby se ukázal jako velmi účinný a za dodržení přísných pravidel a rituálů bezpečný.
Substituční léčba je standardní metoda léčby závislosti na opiátech, která minimalizuje zdravotní a sociální rizika pacienta. V současné době jsou v České republice zákonem povoleny dvě látky určené k substituční léčbě závislosti na opiátech – methadon a buprenorfin. Záměrem této studie bylo identifikovat psychosociální faktory, které motivují pacienty setrvat v buprenorfinové substituční léčbě. Základem byly explorativní rozhovory se 30 respondenty, které probíhaly v několika centrech ve městech ČR s nejvyšším výskytem problémových uživatelů drog (Praha – Drop In, Prev-centrum a Apolinář; Ústí nad Labem – K-centrum; Brno – terén). Výsledky obsahové analýzy kvalitativního šetření – nestandardizovaných hloubkových rozhovorů – ze tří základních oblastí korespondují s kvantitativními výzkumy z uplynulých let týkajícími se podobné problematiky, přičemž jednotlivé poznatky jsou doplněny o přímé citace respondentů, které nejlépe ilustrují nastíněnou situaci.
Vážení čtenáři, časopis Adiktologie tímto číslem otevírá osmý ročník své existence. Začínáme se rychle blížit prvnímu „kulatému výročí“ a současně je zřejmé, že stojíme na prahu zásadních proměn oboru. Dovolte mi, abych krátce reflektoval tři aktuální významné události, které tuto proměnu v různých rovinách odrážejí. Jirka Libra se v minulém editorialu (číslo 4/2007) citlivě a přitom jasně vyjádřil k procesu vývoje hodnocení odborných časopisů. Myslím, že vystihl podstatu našeho problému – kompromis mezi atraktivitou, praktičností a srozumitelností časopisu pro kolegy z praxe a na druhé straně zájmem výzkumníků a teoretiků publikovat a sledovat právě to nejnovější, co obor nabízí. Nejsme špičkový mezinárodní časopis jehož hlavním smyslem a cílem je publikovat absolutně nejnovější objevy a výsledky práce prestižních výzkumných pracovišť. Jsme, domnívám se, kvalitním národním časopisem majícím to štěstí, že jsou ho jazykově a kulturně schopny sdílet dvě země najednou. Jsme časopisem, který publikuje jak zajímavé teoretické a výzkumné práce, tak sdělení z praxe a různé postřehy z našich léčebných a preventivních zařízení. Plníme tedy to, co se od národního časopisu očekává a v tomto smyslu pokud porovnávám jiné národní časopisy zastoupené v ISAJE (International Society of Addiction Journal Editors), pak patříme rozhodně k těm lepším jak obsahově, tak jednoznačně také formálně a graficky – a to i ve tvrdé konkurenci zemí jako jsou Francie, Rakousko, Itálie nebo severské země. Prostě nemáme se za co stydět a podařilo se nám společně za několik let vytvořit a kultivovat publikační platformu, která snese srovnání s obdobnými časopisy v zahraničí. Myslím si také, že i mezinárodní aktivity zejména směrem k ISAJE nás jednoznačně zařadily mezi ty země, jejichž časopis je brán vážně. Věřím, že se nám v příštích letech podaří také záměr, abychom výroční konferenci této společnosti mohli hostit u nás. To vše nepíši samoúčelně. Chci tím potrhnout fakt, že v současnosti se náš časopis snažíme prosadit do seznamu uznávaných odborných periodik v ČR v rámci procesu, který zahájila Rada pro vědu a výzkum. Osobně jsem sice nespokojen s komunikací Rady vůči redakcím časopisům a některé požadavky považuji za doslova provokativní a neférové. Náš časopis by je nicméně měl splnit bezezbytku. Jirka Libra ve svém editorialu narazil na to, že některé z těchto požadavků jdou skutečně proti smyslu existence národních časopisů a komplikují zbytečně život (např. zcela nesmyslné stanovení požadavku, že každý časopis musí odmítnout více, než 30% doručených článků). Procento odmítnutých článků nevypovídá mnoho o kvalitě časopisu a pro národní časopisy v tak malé zemi jako je ČR představuje tragikomickou křeč svědčící spíše o tom, že si někteří z autorů požadavků pletou cíle a smysl mezinárodních prestižních časopisů s časopisy národními, které i bez tohoto kritéria mohou být kvalitní a plnit ničím nenahraditelnou vzdělávací a formující funkci směrem dovnitř odborné komunity. Nebudu zbytečně zacházet do detailních věcí a za redakci časopisu mohu tlumočit jediné – snažíme se, aby časopis Adiktologie prošel řádně celou procedurou posuzování a dosáhl zařazení do seznamu uznávaných odborných periodik v ČR. Současně jsme spustili proces postupného zvýšení formálních kritérií kvality tak, abychom v budoucnu při jakémkoli podobném procesu srovnání a hodnocení obstáli ještě lépe. To vše ale činíme s vědomím, že musí zůstat zachován základní kompromis ve vyváženosti mezi praktickými a teoretickými sděleními. Pevně také doufám, že zvyšující se publikační aktivita naší odborné komunity bude tento proces facilitovat a bude zárukou, že budeme mít hlavně „co“ tisknout a že bude ještě více z „čeho“ vybírat. Je mnoho těch v našem oboru, kteří mají co říci a doufám, že do redakce bude chodit stále více a více zajímavých článků otevírajících méně tradiční témata nebo zamýšlejících se nad zásadními otázkami prevence a léčby, třeba i prostřednictvím kasuistických sdělení, kterých k mé lítosti máme stálý nedostatek. Oborový časopis je základním nástrojem budování, rozvoje a kultivování každého vědního oboru. Je mj. základním kamenem systému celoživotního vzdělávání a je naší společnou vizitkou. Pokud chceme, aby se náš obor skutečně natrvalo zařadil vedle tradičních disciplín, musíme proto něco dělat a „to něco“ je v tomto smyslu soubor činností, které jsou rozhodující pro posouzení, zda opravdu máme jako obor předpoklady pro samostatnou existenci nebo zda sami sebe odsoudíme do role pasivních kverulantů. Předchozím mírně patetickým komentářem jsem se dostal až k tomu hlavnímu, o čem je tento editorial. V těchto dnech se totiž stala věc, která prozatím zůstala téměř nepovšimnuta, ale která svým významem dalece překračuje běžné dění. Poslaneckou sněmovnou úspěšně prošel náš návrh na zařazení oboru adiktologie mezi zdravotnické nelékařské profese dle zákona 96/2004Sb. Celý balíček nyní směřuje do senátu a následně k podpisu pana prezidenta. Pokud se tak stane a skutečně bude celý proces naší snahy úspěšně završen, stane se adiktologie samostatným zdravotnickým oborem. Adiktologové by tím okamžikem nezadržitelně směřovali k uznání kvalifikace pro práci ve zdravotnických zařízeních a otevřela by se doslova nová éra existence oboru. Mnoho let se vyvíjející obor může tímto způsobem získat konečně jasně profilovanou identitu a podpořit snahy o stabilizaci financování služeb a jejich jasné legislativní ukotvení a pozici. Dosah této skutečnosti si stále mnozí neuvědomují, ale skutečně až tímto okamžikem bychom získali naprosto nezpochybnitelnou oporu pro naši mnoholetou snahu udržet ve službách mezioborový koncept a nemuset vést zdlouhavé někdy až nesmyslené diskuse o tom, zda děláme více zdravotní nebo sociální práci a kde je ta hranice mezi nimi atd. Prvořadé je, aby služba, kterou klient dostává byla na co nejvyšší úrovni kvality a aby tato práce byla maximálně efektivní a odpovídala reálným potřebám. Vše ostatní je druhořadé. Nyní se nám nicméně otevírá historická šance završit mnoho let tvrdé práce na standardech, certifikacích, hodnocení výkonnosti a vzdělávání prostřednictvím formálního uznání našeho oboru a jeho mezioborové profilace. Osobně pak očekávám, že by tento proces mohl mj. pomoci intenzivněji formovat identitu celého oboru, neboť až doposud jsme byli vždy nahlíženi pouze jako „specializace“ k jinému oboru (psychiatrii, psychologii, sociální práci atd.) a teprve nyní se formálně můžeme stát kvalifikačním oborem, tedy oborem po jehož vystudování se absolvent stává adiktologem. Česká republika se různým způsobem a na různých úrovních stává jednou více aktivních zemí EU v našem oboru. Uznání, kterého dosáhlo např. Národní monitorovací středisko při Úřadu vlády a další a další úspěchy našich kolegů na mezinárodní půdě postupně zvyšují atraktivitu naší země pro významné zahraniční partnery. Po loňské vydařené konferenci o primární prevenci (Praha, listopad 2007) s bohatou mezinárodní účastí v hlavním programu, se pro rok 2008 podařilo díky zapojení několika kolegů získat pro ČR pořádání prestižní mezinárodní konference „Global Conference on Methamphetamine: Science, Strategy, and Response“ (podrobněji viz www.globalmethconference.com), která proběhne v Praze 15-16. září. Věřím, že na konferenci budeme mít co prezentovat a že kolegové např. z nízkoprahových služeb nebo komunit využijí mimořádnou příležitost prezentovat to, co činí naše služby unikátními i v mezinárodním kontextu a co mj. přilákalo tuto konferenci právě do Prahy – naše mnohaletá intenzívní zkušenost s uživateli metamfetaminu a kombinování programů pro tyto uživatele s jinými uživateli. Současně se snažíme, aby alespoň pro pasivní účast byla cenová dosažitelnost pro domácí účastníky co nejlepší. Závěrem mi nezbývá než poděkovat vám všem za přízeň a podporu, kterou časopisu věnujete a budu velmi rád, pokud budete ještě více aktivně vstupovat do jeho tvorby a vývoje. Je např. škoda, že tak málo všichni využíváme rubrik jako jsou „Informace“ a „Dopisy“, kde je prostor na sdílení postřehů a názorů na dění v oboru, na různé odborné akce a kde bychom mohli mnohem lépe reflektovat a konfrontovat své pohledy na různá témata týkající se oboru. V Tišnově 15. března 2008
