Evaluace výsledku sleduje dopad programu/intervence u cílové skupiny definované v přípravné fázi projektu, případně další dopady, které program/intervence má (Miovský et al, 2004). Dále také poskytuje informace o tom, do jaké míry program/intervence plní své cíle. Pomocí evaluace výsledku se měří, jak se klienti a jejich situace mění a zda bylo absolvování programu/intervence jedním z faktorů této změny. Pokud u klientů dojde po absolvování programu/intervence ke zlepšení, nemusí to však nutně znamenat, že tato změna je důsledkem právě programu/intervence. Lidé se mění z mnoha důvodů. Zlepšení u klientů může být výsledkem něčeho zcela jiného, než je program/intervence. Proto je nutné provádět evaluaci výsledku programu/intervence, kterou by se mělo ukázat, zda absolvování programu/intervence bylo jedním z faktorů této změny (WHO, 2000).
Při evaluaci výsledku lze sledovat, zda byl splněn cíl daný na počátku programu/intervence zda se program/intervence projevil na cílové skupině a jak, zda má dosažený výsledek skutečně vztah k prováděnému programu/intervenci, zda změnu nezpůsobilo něco jiného, jak výrazná změna byla, zda by bylo možné této změny dosáhnout i jinak, zda má tedy smysl daný program/intervenci provádět, jak nákladné bylo dosažení měřitelné změny, jaké přínosy má dosažená změna a zda je program/intervence lepší než žádný či lepší než jiný (Miovský et al, 2004).
Informace pro evaluaci výsledku mohou pocházet z porovnání situace před a po zavedení každé fáze programu/intervence. Další možností je požádat účastníky, aby na konci fáze programu/intervence zhodnotili, jaká změna nastala. Vědečtější přístup je založen na tom, že se v průběhu času porovná skupina, jež byla vystavena programu/intervenci, s kontrolní skupinou, v níž aktivity neproběhly. Takto lze zkontrolovat, zda by k nastalým změnám došlo i bez prováděných aktivit, k čemuž je ale zapotřebí zajistit lepší přípravu a organizaci a doporučuje se, aby vyhodnocení prováděli pokročilejší evaluátoři (Gallà et al., 2005).
Zdroje:
Gallà, M., Aertsen, P., Daatland, Ch., DeSwert, J., Fenk, R., Fischer, U. et al. (2005). Jak ve škole vytvořit zdravější prostředí: Příručka o efektivní školní drogové prevenci. Praha: Úřad vlády ČR.
Miovský, M., Kubů, P., & Miovská, L. (2004). Evaluace programů primární prevence užívání návykových látek v ČR, základní východiska a aplikační možnosti. Adiktologie, 4(3), 289-303.
Světová zdravotnická organizace (2000). Mezinárodně platné pokyny k evaluaci služeb a systémů zaměřených na léčbu poruch způsobených užíváním návykových látek. Geneva: World Health Organisation.
Vznik tohoto článku byl finančně podpořen projektem č. CZ.1.07/1.3.00/08.0205 ESF OP VK. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
