Ve školním prostředí můžeme rozhovory realizovat jednoduše a podle potřeby, cílová skupina je časově i místně dobře dostupná (každodenní kontakt se žáky). Je však potřeba stanovit si cíle, co a od koho chceme zjistit a připravit pro rozhovor vhodné podmínky (za rozhovor neoznačujeme zastavení se žákem na chodbě). Můžeme si předem připravit formulace otázek či tématické okruhy, na které se budeme žáka ptát. Užitečnými zdroji informací mohou být kromě žáků také ostatní učitelé a rodiče. Metodu rozhovoru vhodně doplňujeme metodou pozorování.
Základní typy rozhovoru podle míry strukturace:
1) Strukturovaný rozhovor
- otázky jsou dopředu známé a závazné,
- nevýhody: ten, kdo pokládá otázky, má při vedení rozhovoru minimální volnost – může např. jen objasnit dotazovanému nějaký pojem, případně jej požádat o zpřesnění odpovědi na otázku, chybí možnost doptávat se,
- výhody: přesná struktura umožňuje získávání dat od většího množství osob a následné porovnání výsledků.
2) Nestrukturovaný rozhovor
- otázky (jejich obsah, znění, pořadí atd.) nejsou přesně formulovány, dotazovaný je podněcován k vyprávění, tazatel se doptává (stále však sleduje cíl svého zkoumání),
- výhody: umožňuje detailnější a hlubší poznání, působí na dotazovaného přirozeněji,
- nevýhody: nevhodné při hromadném sběru dat, obtížná sumarizace a vyhodnocování dat.
3) Částečně strukturovaný rozhovor
- některé části mohou být úplně strukturované a jiné naopak nestrukturované,
- výhody: využívá výhod obou předchozích typů rozhovorů, je možné klást libovolné doplňující otázky (např. pokud dotazovaný nepochopí, nebo pochopí špatně některou z otázek),
- nevýhody: klade větší nároky na tazatele a jeho přípravu.
Dále rozlišujeme rozhovor podle typu kontaktu (osobní rozhovor – tváří v tvář nebo s podporou technických prostředků – např. telefonický rozhovor) a podle počtu osob, se kterými je rozhovor realizován (individuální nebo skupinový). Skupinový rozhovor můžeme realizovat tak, že předčítáme otázky ze samonaváděcího formuláře a dotazovaní si své odpovědi zaznamenávajcí do vlastního formuláře (WHO, 2000).
Obecné výhody a nevýhody rozhovoru (dle Dismana, 2008)
Výhody
- klade menší nároky na iniciativu dotazovaného,
- pro dotazovaného je obtížnější vynechat odpovědi na některé otázky è získaná data jsou komplexnější,
- ve srovnání s návratností dotazníků jde o úspěšnější metodu,
- eliminují se problémy související se špatnou schopností číst,
- umožňují odhalovat řadu detailních informací a dle potřeby vést otázky příslušným směrem.
Nevýhody
- pracná a nákladná technika sběru dat,
- může být časově náročná,
- vyžaduje spolupráci dotazovaných,
- anonymita je pro dotazované málo přesvědčivá,
- rozdíly mezi tazateli a rozdíly v jejich chování mohou vyvolat zkreslení výsledků (platí pro standardizovaný rozhovor).
Co potřebujeme k výzkumnému rozhovoru
- seznam otázek nebo poznámek k rozhovoru,
- blok na zapisování anebo nahrávací zařízení.
Postup a etapy rozhovoru (dle Ferjenčíka, 2000):
1) Přípravná etapa
- dříve než začne samotný rozhovor, tazatel by si sám sobě měl odpovědět nejméně na tři otázky:
a) O čem? (Co chceme zjistit?)
- co nejpřesnější formulace tématu,
- příprava přesného znění otázek.
b) S kým?
- získání co nejpřesnějších informací o osobě, od které chceme získat potřebná data.
c) Jak?
- Kde a za jakých podmínek se bude rozhovor realizovat?
- Jak získáme dotazovaného pro spolupráci?
- Jak předem připravíme místnost / prostor, kde bude rozhovor probíhat?
- Je třeba zabezpečit, aby během rozhovoru nikdo další nevyrušoval?
- Jak dlouho má rozhovor trvat?
- Jaký slovník zvolit?
2) Úvodní etapa
- srozumitelně vysvětlíme dotazovanému cíl, smysl a obsah rozhovoru,
- navodíme optimální atmosféru – tedy takovou, která dotazovanému umožní co nejlépe poskytnout požadované informace.
3) Jádro rozhovoru
- přechod z jednotlivých etap musí být pozvolný a plynulý,
- velmi záleží na tom, jaký typ rozhovoru jsme zvolili,
- pokud se jedná o strukturovaný rozhovor, striktně se držíme souboru otázek a odpovědi zaznamenáváme předepsaným způsobem,
- u méně formalizovaných typů rozhovoru je od tazatele vyžadována improvizace a pružnost,
- pozor bychom si měli dát na vlastní zásahy do komunikace, skákání do řeči nevhodně často a nepřiměřeným způsobem,
- důraz klademe na pozorné poslouchání, komunikování zájmu a akceptaci dotazovaného.
4) Závěr rozhovoru
- základem je „odměnit“ dotazovaného (např. poděkováním, ocenění ochoty apod.),
- můžeme se pokusit i o sumarizaci hlavních bodů, o kterých byla řeč,
- pokud je rozhovor rozvržen do vice setkání, domluvíme se na jeho uskutečnění (místo, čas, načrtnutí okruhů, kterým bude věnována pozornost atd.),
- po rozhovoru si děláme protokol rozhovoru, tzn. zaznamenáme všechny potenciálně užitečné okolnosti rozhovoru.
5) Vyhodnocení rozhovoru
- data sama o sobě velkou cenu nemají – je potřeba je utřídit, analyzovat, vyhodnotit,
- neměli bychom se spoléhat jen na vlastní paměť (je potřeba získaná data registrovat – např. písemný záznam, záznamy na magnetofonu, videokameře atd.),
- obsahová analýza se soustředí na rozbor získaných dat, odpovídá na otázky:
- Co? (Co je komunikováno? O čem to vypovídá? Čím jsme se zabývali?),
- Jak? (Jakým stylem, formou, jaké byly požity výrazové prostředky?),
- Komu? (Komu je sdělení určeno? Na koho se autor sdělení obrací?).
Literatura:
Disman, M. (2008). Jak se vyrábí sociologická znalost. Univerzita Karlova v Praze: Karolinum.
Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál,.
WHO (2000). Mezinárodně platné pokyny k evaluaci služeb a systémů zaměřených na léčbu poruch způsobených užíváním návykových látek. Ženeva: World Health Organisation.
Zeľová, A. (2002). In: Albert, A. Manažérstvo kvality na vysokých školách. Košice: TU KI, 71-86.
Vznik tohoto článku byl finančně podpořen projektem č. CZ.1.07/1.3.00/08.0205 ESF OP VK. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.